Zdravotničtí interventi

Práce ve zdravotnictví znamená kontakt s nemocemi, ztrátami, někdy i lidským neštěstím či smrtí. Tyto situace často doprovází smutek, truchlení, bezradnost, stavy akutní stresové reakce a jiné průvodní jevy. Bývají přítomny nejen u samotných pacientů, například po sdělení závažné diagnózy, ale také u jejich blízkých. Zdravotnické týmy bývají velmi kvalitně připraveny a vybaveny na záchranu života pacienta a technické zvládnutí procesu léčby, méně však již na poskytování psychické podpory postiženému či jeho blízkým, komunikaci s nimi. I toto by však měla být jedna z potřeb, na něž zdravotnický pracovník dokáže správně zareagovat. Úkolem zdravotníků je samozřejmě primárně pečovat o zraněné, nemocné nebo jinak ohrožené na životě. Přítomnost takto reagujících blízkých, příbuzných osob proto mohou vnímat jako zátěž navíc, která jim narušuje soustředění na jejich primární úkoly. Tito zasažení však mají své potřeby a je vhodné o ně pečovat, je-li to zapotřebí. Medicínský přístup a podání léků „na uklidnění“ přitom obvykle není nejvhodnější variantou, navíc má jen krátkodobou účinnost. V převážně většině případů je navíc zbytečné – nepomůže zpracovat zážitky a emoce, jen je odloží.

Takto zasažení lidé často pociťují nedostatek informací k události, potřebu ventilace a sdílení emocí, potřebují pomoci ukotvit v čase a prostoru, vytvořit bezpečné místo pro zpracování psychicky náročné situace, někdy přivítají provázení těžkou situací. Nezřídka bývá nutné zajištění návazné péče o jejich psychické potřeby rodinou či vhodnou službou. Výše popsané potřeby přitom nevznikají zdaleka pouze v situacích hromadného neštěstí, či katastrof. Naopak, jsou součástí „malých neštěstí“, která postihují jednotlivce nebo rodiny.

Při práci s člověkem, kterého postihla akutní stresová reakce, není přítomnost a odbornost psychologa obvykle nezbytná. Pracuje se ponejvíce s tzv. první psychickou pomocí či intervencí Nejde o žádnou psychoterapii nebo léčbu. K tomuto účelu jsou připravování do praxe zdravotničtí interventi. Dokáží podpořit samotné psychicky zasažené osoby, ale také usnadní práci ošetřujícímu personálu při péči o pacienta v život ohrožujících stavech – ten se totiž může soustředit pouze na své odborné medicínské úkoly.

Intervent tak provází zasažené v jejich nejtěžších chvílích. Vysvětluje jim, co se s jejich blízkým děje (vyšetření, zákroky, resuscitace…), může být přítomen i v situacích, kdy je rodině sdělena zpráva o úmrtí pacienta. Pomáhá plánovat další bezprostřední kroky, jež budou muset zasažení či pozůstali učinit. Informuje je o možnosti využití následné péče, nebo je v případě potřeby zprostředkuje kontakty na krizová pracoviště, jež poskytují další typy psychosociální služby. Úkolem interventa bývá rovněž edukace o možném průběhu akutní stresové reakce u zasažených osob, napomáhá zasaženým orientovat se v průběhu této reakce a podporuje je v adaptaci na náhle vzniklou obtížnou situaci.